Od začátku února jsem začala spolupracovat s lektorkou. Je to kamarádka, také lektorka angličtiny. Španělštinu kdysi také učila, ale je to již nějaká doba. Posloužím jí tedy jako takový rozjezdový můstek, aby se do jazyka znovu dostala. Jako začátečník s tím vůbec nemám problém. Vím, že její studenti angličtiny jsou s ní velmi spokojení, takže naše spolupráce bude jistě plodná pro nás obě.
První setkání
Na prvním setkání jsme se s lektorkou viděly naživo. Do budoucna je to pro mě časově příliš náročné, takže hodiny budou probíhat především on-line. Před prvním setkáním jsme se s lektorkou domluvily, že jsem v učebnici na konci třetí lekce. Něco zopakujeme a když bude čas, podíváme se i dál.
Součástí prvního setkání s lektorem bývá obvykle seznámení, zjištění jazykové úrovně a výběr materiálů pro učení. Protože se s lektorkou již známe, tyto otázky jsme již měly vyřešené. Mluvily jsme o tom, co od hodin očekávám a jak je budu chtít skloubit se samostudiem. Moje lektorka je velmi flexibilní, takže pro ní není problém, když budu mít jeden týden více času a postoupím o půl lekce dál než jindy a naopak. Přizpůsobí se mi i když se to dozví na začátku hodiny. To je pro mě skvělé. Funguje to jako motivace, protože vím, že je čistě na mě jak rychle budu postupovat. Zároveň to ze mě snímá stres z toho, že jsem si naložila moc a nemůžu to stihnout, nebo když ano, tak na úkor kvality. To mě přivádí k důležité otázce: „Kvalita nebo kvantita?“
Kvalita versus kvantita
Mám celkem ambiciózní plán: zvládnout učebnici za cca 1 rok. Na příští květen již s kamarádkou plánujeme prodloužený víkend ve Španělsku. Abych splnila takový plán, musím se opravdu každý týden několikrát učit i mimo rámec hodin s lektorkou a opakování slovíček. Už se mi ale stalo, že některý týden jsem opravdu nestíhala a přesto chtěla stihnout naučit se co nejvíc. V tu chvíli jsem si opravdu kladla tu otázku: „Co považuji za důležitější; naučit se jakž takž mluvit za rok, nebo se naučit třeba o něco méně, ale opravdu pořádně?“
Učení je jako stavění kostek
Díky tomu, že jsem lektor a mám mnoho zkušeností z vlastního učení i učení mých klientů, je pro mě jednodušší si na tyhle otázky odpovědět. Mezi námi je mnoho „věčných začátečníků“ a většina z nich jsou právě lidé s přístupem „Stejně budu dělat chyby, tak se s tím možná nemusím tolik babrat, že. Hlavní je, když se nějak domluvím!“ Pokud je jejich cíl „nějak se domluvit“, je to asi v pořádku. Horší je, když potom zjistí, že by chtěli mluvit opravdu dobře a srozumitelně. Necítit se trapně, ale být schopni vyjádřit se plynule a sebevědomě.
Je to jako když stavíte zeď z kostek. Pokud nebudou správně položené, bude občas nějaká chybět a vzniknou mezery, nevadí to když stavíte vzdušný altán. Jestli jste chtěli postavit dům a všimnete si, že ve zdi jsou díry, bude velmi těžké je opravit.
Stejně tak je to s jazyky. Cílem při učení jazyka je učit se po malých krůčcích. Na další krok se ale chceme posunout až v okamžiku, kdy jsme ten předchozí zvládli tak, že už nad ním v podstatě nemusíme přemýšlet. Jak toho dosáhneme? No přeci opakováním 🙂 Pokud tohle neuděláme, vzniknou nám mezery, na kterých se nejen špatně staví dál, ale především si potom používáním chyb místo správné gramatiky nebo slovíček zafixováváme ty špatné.
Vlastní zkušenost
Skoro každý z nás má tuto zkušenost. Zvláště pokud jsme se učili jazyky ve škole, kde tempo určuje průměrný student.
Sama mám tuto zkušenost ze střední školy. Učila jsem se němčinu, můj druhý cizí jazyk (po ruštině na základní škole). První dva ročníky jsem nějak prošla, probírali jsme v obou to samé, protože se vyměnila profesorka a začínali jsme od začátku. To se opakovalo i ve třetím ročníku – znovu od první lekce. A když jsem i potom pořád nosila trojky a to v lepším případě, vzala si mě pod křídla moje milá babička.
Babička byla překladatelka z němčiny, ale kromě němčiny uměla ještě dalších šest jazyků. Nebylo na o co se pořádně opřít a tak jsme musely začít znovu od začátku (pro mě už po čtvrté). Babička mě učila tak, že jsme každé cvičení opakovaly tolikrát, dokud jsem ho neřekla celé bez chyby. Ano, bylo trochu – občas velmi – mučivé 🙂 Ale výsledky se dostavily brzo a zůstaly mi napořád. Mojí nové profesorce chvíli trvalo, než zjistila, že při testech neopisuji, ale že „najednou“ opravdu umím. Byl to krásný pocit. U maturity jsem udělala jedinou chybu!
Zpátky k otázce
Takže ať se kdo rozhodne jak chce, pro mě je to jasná volba – chci mluvit a nemuset myslet na to, jakou předložku zrovna použít. Nebudu muset přemýšlet, když si to do mozku vepíšu tak, že na to nezapomenu i kdybych chtěla. To sebou nese větší časovou investici. Ale ta sklizeň potom, to stojí za to 🙂 Žádný můj student, který se rozhodl jít touto cestou a nevzdal to, nikdy nelitoval. Naopak je to jedna z věcí, kterou si chválí.
